Springe zum Inhalt

Manifest

1918-2018: Manifest

Měla to být válka, po které nebude následovat žádná další. Když před téměř sto lety, 11. listopadu 1918, na západní frontě skončila první světová válka, vypadalo to jako začátek nové epochy dějin. Epochy charakterizované mírem, demokracií a lidskými právy, národním sebeurčením a mezinárodním
porozuměním. Triumf slavilo úsilí o volební právo žen. Mezinárodní právo měla prosazovat Společnost národů. Příslib práva na sebeurčení v zemích mimo
Evropu vyvolával naději na konec kolonialismu. Stalo se ale, že všechny strany, vítězové i poražení, staré i nové národní státy, promarnily příležitost k trvalému mírovému pořádku Evropě a v celém světě. O dvě desetiletí později, přepadením Polska Němci, začal další velký konflikt, s
ještě horší devastací, s vyšším počtem obětí a nepředstavitelnými zločiny. Po druhé světové válce západní Evropa v transatlantické alianci získala čas ke stabilnímu a mírovému rozvoji. Vytvořila projekt evropského sjednocení. Projekt míru a prosperity, který čerpal ponaučení z hrůz nedávné minulosti. Dnes, téměř 30 let po zhroucení komunistických diktatur a sjednocení kontinentu, se demokracie, evropská integrace a mír opět ocitají v ohrožení. Mnohé ze současných napětí a krizí připomínají obtíže, které měly být vyřešeny mírovými smlouvami po roce 1918. Co tehdy zůstalo nevyřešeno, získává dnes na alarmující aktuálnosti. Měl snad pravdu švýcarský historik a diplomat Paul Widmer, když v roce 1993 řekl, že zatímco Evropa se poměrně dobře vyrovnala s následky druhé světové války, pokračovala ale v nedořešených následcích války první?

Putinovo Rusko se jen těžko vyrovnává s nezávislostí Ukrajiny, která byla poprvé vyhlášena před sto lety, a ještě obtížněji se sbližováním Ukrajiny a
Západu. Totéž platí pro Gruzii a pobaltské státy. Tedy státy, které svou nezávislost získaly po První světové válce. Uspořádání států, které po roce 1918 vzniklo na Blízkém a Středním východě, se ukázalo jako neudržitelné. Dnešní Turecko trpí více než kdy jindy fantomovou bolestí ze ztráty někdejšího významu Osmanské říše. Dnešní lidstvo znovu žije v multipolárním a nestabilním světě náchylném ke krizím. Stejně jako po roce 1918.
V nadcházejícím roce nabudou tyto otázky na nové aktuálnosti. Řada evropských zemí oslaví sté výročí své státní nezávislosti a bude si připomínat
válečné vítězství. Další státy si připomenou porážky a jejich důsledky. Na Západě a na Východě popularitu získala populistická hnutí, která jsou skeptická vůči parlamentní demokracii a evropské integraci. Hrozí nám nová vlna nacionalismu. Podaří se nám vzpomínat na konec První světové války
v evropské perspektivě?

Jde tu o víc než o vzpomínku na oběti hrozné války a její důsledky. Měli bychom si znovu uvědomit význam míru pro Evropu a svět a význam myšlenek
univerzálního mezinárodního práva a demokracie v podmínkách právního státu. První pokus o realizaci těchto hodnot po celém světě po roce 1918 selhal.
Založením Organizace spojených národů a přijetím Všeobecné deklarace lidských práv byl po roce 1945 proveden druhý pokus. V Evropě zpočátku
prospěl pouze její západní části. Po skončení studené války to vypadalo, že se tyto základní hodnoty definitivně prosadily. Dnes se ale téměř všude ocitají pod tlakem.

Sté výročí konce války a úsilí vytvořit po roce 1918 komplexní mírový řád, je vhodným okamžikem, abychom napříč hranicemi států vyslali jasný signál
vyzývající k zachovávání lidských práv a svobody projevu, právního státu a k dodržování mezinárodního práva.

Vyzýváme k němu!